O lidech
(Věnováno panu Ladislavu Adamcovi)
Také už se vám někdy stalo, že jste ráno přišli ke svému automobilu a zjistili jste, že vám ho mezitím, co jste se vyspali do růžova, někdo nabořil a ujel ?
Najednou máte problém.
Pokud se vám to navíc stane opakovaně, to už si servítky neberete, potřebujete své emoce vykřičet do světa a je určitě lepší, když se ve vaší blízkosti momentálně nenachází žádný kolemjdoucí.
Asi by z vás v tu chvíli neměl dobrý pocit.
Když vyprchá první nával zlosti a bezmoci, začnete sčítat škody a říkáte si, kolik tisícovek vás to zase bude stát a kolik promrhaného času a ztracených zakázek to bude obnášet.
Pokud však máte to štěstí, že se najednou objeví sousedka, která vám sdělí, že ví, kdo patálii způsobil a máte na dotyčného telefonní číslo, je to určitě dobrý začátek.
Je lépe, nějakou chvíli počkat, než vezmete do ruky telefon a ozvete se onomu škůdci.
Voláte a čekáte, jak se k celé věci provinilec postaví.
Překvapí vás, když uzná vinu a následně svatosvatě slíbí, že záležitost dá bez větších průtahů na své náklady do pořádku.
A pak už pouze čekáte, co bude.
Čekáte celý den – a ono nic.
Čekáte druhý den a to už nabýváte dojmu, že je lépe, čekat na Godota.
Navečer už to nevydržíte a opět voláte, abyste zjistili, jak na tom vlastně jste.
A ono nic – dotyčný vám nebere telefon.
Zavěsíte.
Zkoušíte to znovu a znovu a stále nic.
Je slyšet pouze vyzváněcí tón.
Začíná s vámi cloumat vztek.
Čekáte třetí den a ono se stále nic neděje.
Mezitím rušíte všechny smluvené zakázky a pokračujete v telefonickém nahánění pachatele.
A stále bez výsledku.
Večer zazvoní telefon.
Přijmete hovor.
Je to k neuvěření, ale slyšíte pána, který se příliš nevyzná v couvání, zato vás dokonale překvapí otázkou:
„Nebylo vám divné, že jsem tak dlouho nebral telefon?“
„Ano, bylo“ zmůžete se na chabou odpověď…
„No, víte, mám kardiostimulátor, kterému došly baterie, tak mi je narychlo v Praze měnili…“
Záčíná vám být trochu nevolno, řítíte se někam hluboko, potíte se a máte pocit, že se propadnete hanbou…
Vyčítáte si, že jste tak přízemně v duchu obviňovali člověka, kterému šlo bezmála o život…
Co je v porovnání s tím, hrstka zmačkaného plechu a prasklá zadní lampa…
Během hovoru se dozvíte, že díly už jsou zajištěné a domluvíte se s konečnou platností, že onomu pánovi svěříte poškozené vozidlo a on je doveze do servisu a potom opravené nazpět.
Klobouk dolů !
Zavěsíte s velkou omluvou a notnou dávkou pocitu hanby a studu.
Cítíte se menší, než mravenec – menší, než mikrob…
Když to vše konečně rozdýcháte a vstřebáte svou materialistickou nicotu, ztracené zakázky o které jste málem přišli, po telefonické domluvě přesunete na další týden.
Probouzíte se plni očekávání.
Uplyne den, druhý den a dotyčný se vám neozývá…
Zmocní se vás obava o jeho zdraví… Že by další problém s kardiostimulátorem ?
Další den opět voláte.
A opět bezvýsledně.
Telefon zvoní a zvoní – na druhé straně hovor nikdo nebere.
Začínáte mít v podezření telefonního operátora.
Zkoušíte to ještě následující den a pak ještě několikrát.
Když potkáte znovu sousedku a svěříte se jí s obavou o škůdcovo zdraví, řekne vám, že ten člověk je naprosto v pohodě a chodí na procházky s manželkou – to už sami v pohodě nejste.
Emoce a pocit, že jste někomu skočili na lep, vás zcela dostanou.
Protože jste zbytečně ztratili týden, nutně se musíte dostat k poslednímu kroku a to, že si vše zařídíte jako vždy – vlastními silami.
Trvá to sice další týden – všechny smluvené zakázky opět musíte zrušit, tím si dost pohněváte zákazníky, na mnoha místech ze sebe uděláte blbce, přijdete i o nemalé prostředky, zato ve vás naplno zvítězí pocit, že nyní již nic nestojí v cestě a dostanete se opravdu ke kýženému cíli.
A co udělat se škůdcem ?
Vlastně nic moc…
Když máte auto opravené a vyklopíte několik tisícovek, můžete mu zavolat.
On vám to stejně nevezme.
Dalším chabým pokusem je, zaslat mu SMS s číslem vašeho účtu a cenou za opravu.
Opět bez reakce.
Třetí možnost.
Bude vám stát za to, běhat na Policii ČR a znovu kvůli někomu, kdo nestojí za zlámanou grešli – ztrácet drahocenný čas ?
Asi ne…
Proto večer můžete v klidu usnout s pocitem, že jste opět zadotovali jednoho „parazita“, který za vašich několik tisícovek může pozvat manželku například do Národního divadla, na představení Dostojevského hry „Idiot“, kde zcela jistě najde velikou inspiraci, pro svůj další, ničím nerušený, spokojený život.
Budiž mu to přáno !
-Václav Hrabák-